Záhony IV.

Dnešek vyšel velmi dobře. Sice ráno několik minut pršelo, ale už v deset bylo všude sucho. Podařilo se nám vykopat jeden keř napravo od kaliny a už je celý obdélník zkypřený a čeká na osázení. Kalina už odkvetla. Na připraveném obdélníku jsem začala u plotu a zasela dva řádky svazenky vratičolisté. Jde o medonosnou rostlinu, která se pěstuje především jako zelené hnojivo. Hrách kolem cestičky jsem na okrajích doplnila aksamitníkem jemnolistým. Snažila jsem se ho doma předpěstovat, ale náhle ze dne na den rostlinky uschly. Snad tedy vyroste přímo na místě. Další záhon je taky připraven na vysazení předpěstovaných zelenin a tam také přijdou listové saláty. Doprostřed nejvyšší zeleniny, na boky nižší a k nim květiny. Už je tam předpěstovaný kadeřávek a další bude jeho italská verze s méně kadeřavými listy Cavolo Nero (Černá toskánská kapusta, v Británii se používá název Kale). Kale je vysoký, bude tedy taky uprostřed. Ke Kale a kadeřávku chystám extra článek.

Na konci druhého záhonu stojí višeň

Zasela jsem Černý kořen. Nikdy jsme ho nejedli ani nepěstovali, ani babička ne. Je velmi oblíbený v Itálii, pod názvem Scorzonera, název se používá i v Británii (nebo Black Salsify), kde mají i světlou verzi kořene, zvanou Salsify. Černý kořen patří k zeleninám (stejně jako kadeřávek), které umí přezimovat a mráz jejich chuť dokonce vylepšuje. To nemohu posoudit, dokud to nezkusím. 

Semínka Černého kořene vypadají jako suché jehličí nebo drobné větvičky.

Kořeny vrostou do velké hloubky. Rostlina údajně nepřitahuje žádné škůdce a snadno se pěstuje, jen nemá ráda půdu po zeleném hnojivu a kamení a tak jediným problematickým okamžikem je vytažení kořenů ze země bez úhony. Kořeny jsou křehké. Scorzonera i Salsify rostou velmi pomalu, je nutné vytrhávat plevel, který jim rychle přerůstá přes hlavu. Kdyby jen jim. 

Černý kořen údajně jedli již Keltové a Germáni. Zelenina je původem z Jižní Evropy a Blízkého Východu. Zdokumentované zmíňky jsou z tržnic v Aleppu (Sýrie) z 16. století. Do zbytku Evropy se rozšířila ze Španělska. Patří tedy k zapomínaným a znovu objevovaným zeleninám. Nyní jsou největšími producenty Belgie, Francie a Nizozemí. Černá slupka kořene není jedlá a odstraňuje se před nebo po vaření (20-25 minut). Pokud se oloupe před vařením, musí se kořen namočit do vody s octem nebo citronovou šťávou, aby se předešlo zbarvení dužiny. Za syrova však vytéká lepkavý latex. Doporučuje se tedy loupat raději až po povaření. Recepty si nachystám na podzim. Dobře se hodí do rizota. A snad najdu portugalský recept na sladký dezert z Černého kořene.

Navečer jsem dosela zbytky semínek ředkvičky. Víc už jich nebude. Úderem půl sedmé se odnikud objevili slimáci. Mají to načasované, ptáci už šli spát. Zjevně ale nepočítali se mnou. Najednou jich uprostřed dvou záhonů bylo asi 15 až 20. Tak už tam nejsou. To je za ten až k zemi okousaný kadeřávek, okousané Pak Choi, u kterého nevím, zda se z toho vůbec vzpamatuje, o dalších okousaných listech nemluvě. Musím dosít další. Zítra si na ně taky počkám a případně nastražím pivní past. Snad zítra nebude pršet. Zapomněla jsem přesadit třapatku a rozmarýnu, zůstaly na schodech.

Odkazy:

Svazenka vratičolistá

Černý kořen